Přírodní rezervace Šibeničník

Jižně od Mikulova se nachází drobný vápencový hřbítek, vrch Šibeničník, poslední výběžek bradla Pavlovských vrchů na našem území, dál už pokračují výchozy vápencových skal v Rakousku (a to až k předměstí Vídně). Tohle místo patří k nejdéle chráněným lokalitám na Pálavě –  "botanickou rezervací s přísným režimem ochrany“ bylo vyhlášeno už v r. 1927.

Svědek dávných časů

Nejvýznamnějším druhem PR Šibeničník je tráva ovsíř stepní čedičový (Helictotrichon desertorum subs. basalticum). Je to jeho jediná lokalita na Moravě a jedna z mála ve střední Evropě (několik dalších je v Čechách a v Dolním Rakousku, dále pak až na stepích Ukrajiny a Ruska). Výskyt ovsíře stepního dokládá existenci „primárního bezlesí“, tzn. že na lokalitách, kde tato tráva roste, nebyl od skončení poslední doby ledové nikdy les, že tato místa byla vždy stepí.

O to, jak vypadala naše krajina po poslední době ledové se vedly a stále vedou spory. Nicméně platí, že to, co jsme se všichni učili ve školách, už neplatí. Krajinu střední Evropy před příchodem člověka - zemědělce (neolitika) jistě netvořily jen husté, neprostupné hvozdy. Krajina byla daleko spíše dynamickou mozaikou bezlesí (vzácně trvalých, častěji dočasných) a lesů v různých fázích sukcese („stáří“). Dokládají to pylové analýzy či početné paleontologické nálezy pozůstatků stepních zvířat ve střední Evropě. Významně k přepisování učebnic přispěl i nestor české přírodovědy, Vojen Ložek, přední evropský (i světový) odborník na vývoj přírody ve čtvrtohorách, který např. na ulitách plžů ukázal, že vedle sebe často žily druhy vlhkomilné lesní s druhy, které ke svému životu potřebují slunce.

Nedořešenou otázkou zůstává, jaké fenomény se podílely na udržování této krajinné mozaiky. Jistě to byly „přírodní katastrofy“ různého rozsahu – požáry či vichřice. K nim se však pravděpodobně přidával trvalý tlak ze strany velkých býložravců. Tehdejší krajina snad vypadala trochu jako africká savana. Na travnatých pláních a ve světlých lesích se pásla stáda pravěkých koní, praturů či zubrů (evropský zubr je považován za vysloveně lesní zvíře – je však pravděpodobné, že do lesů jej zatlačil až člověk a pokud by měl zubr možnost volby, dal by přednost pastvě na rozlehlých travnatých pláních před paběrkováním v lesích). Ti svou činností drželi les na uzdě stejně jako např. sloni a stáda pakoňů v dnešní Africe. Poté, co člověk většinu těchto zvířat vyhubil, přichází první zemědělci a do krajiny vrací pastvu s domácími kravkami, kozami a dalším bravem. Les to zkrátka neměl tak snadné, jak se dřív předpokládalo a nikdy nezvítězil zcela. Husté neproniknutelné hvozdy, plné lítých šelem a pokrývající celou divokou střední Evropu, patří spíš do romantické beletrie než do učebnic.

Jedním ze svědků dávných dob, které byly přece jen pestřejší, než jsme si původně mysleli, je i ovsíř stepní čedičový.

Další zajímavosti území

Porézní vápenec, mělká vrstva půdy na výchozech skal a obecně nedostatek srážek v oblasti určují i převažující charakter vegetace PR Šibeničník. Vyskytují se zde druhy přizpůsobené extrémním podmínkám, jako jsou netřeskovce nebo rozchodníky, ukládající si vzácnou vodu do dužnatých listů. Na plochách s hlubší půdou se prosazují kavyly, zmíněný ovsíř stepní nebo třeba početné hlaváčky jarní. Jedinou pálavskou populaci zde mají pryšec sivý menší a řebříček štětinolistý.

Ochranné pásmo PR Šibeničník je udržováno jako úhor, který poskytuje útočiště druhům rostlin, které nesnášejí konkurenci (např. některé vzácné polní plevele) a také ohroženým druhům hmyzu, vázaného na holou nebo spoře zarostlou půdu.

Druhotné lesní porosty (tvořené často borovicí černou, akátem nebo jasanem) jsou několik posledních let systematicky prořeďovány. Cílem je vpustit do lesa více světla a umožnit stepním druhům rozšíření na místa, odkud je člověk neuváženými výsadbami dřevin vyhnal.

 Více se o území dozvíte např. z plánu péče (viz odkaz níže).

Pavel Dedek